Facebook stránky galerie CS DE

Jiří Kovanda

Text kurátora


Jsem rád, že jsou postupně stále více stvrzovány význam a jedinečnost díla Jiřího Kovandy, jeho podstatný přínos výtvarné kultuře posledních desetiletí je oceňován ve stále širším měřítku, i mezinárodním. Protože jsem, přiznávám s určitým zadostiučiněním, patřil k těm, jejichž přátelství s ním začalo již na počátku druhé poloviny sedmdesátých let, kdy mi jej představili protagonisté pražského akčního umění, Petr Štembera, Karel Miler a Jan Mlčoch, s tím že „máme nového kamaráda“. Skutečně jsem pak brzy poznal jeho konceptuální kresby, zejména klíčový soubor na milimetrovém papíře z roku 1977, jedinečný navozováním estetických a významových vztahů při uplatnění úplně obyčejných, všedních, do světa umění transponovaných materiálů, jako byly ty nejstandardnější hnědé lepicí pásky

Ryze konceptuální charakter verifikoval vztah mezi vizuální operací a vždy dole připsaným slovním komentářem. Některé byly již výsledkem jakési minimální tělové akce, realizované bezprostřední manipulací se samotnou plochou papíru, třeba jeho mačkání nebo žvýkání jednoho rohu. Již tehdy bylo zřejmé, že přístup tohoto umělce je jedinečný v tom, že tematizuje ty nejobyčejnější možné činnosti – a takové samozřejmě byly i jeho akce! Tematizace všedního, každodenního, nespektakulárního a maximální ustoupení jakékoliv autorské exprese do pozadí – vnímali jsme v tom nový rozměr akčního a konceptuálního myšlení, pravý protipól exprese, artikulované přímo umělcovým tělem, jak tomu bylo u nás nejmarkantněji v díle Štemberově i Mlčochově – ti jakoby chtěli zviditelnit celou dramatičnost lidské existence, včetně společenské mizérie a existenciálních traumat. Můžeme se jen dohadovat, jestli byla nová, programově neagresivní, „skromná“ poselství Jiřího více reflexí toho, co zde již bylo v této sféře umění tehdy právě vlastně nejaktuálnějšího uděláno a jak dalece zde hrál a hraje roli jeho přirozený habitus, projevující se vlastně až do dneška, ve všech následujících tvůrčích proměnách. Umělec sám zmínil jako pro sebe důležitého kromě pražských akcionistů také Stanislava Kolíbala – a také zde je patrné, jak jsou jeho realizace sice podobně minimální, ovšem v pravém smyslu slova nejskromnější, jak možno – a tím, jen zdánlivě paradoxně, ještě radikální - příklad: instalace v podobě standardní skleněné tabule, položené na zem do rohu výstavního sálu. Kovandovy realizace se tehdy většinou objevovaly u nás na výstavách polooficiálních nebo zcela neoficiálních, brzy se ovšem objevily, stejně jako práce starších protagonistů, alespoň v zahraničních publikacích, protože jejich novost byla evidentní. Tak obyčejné a tak pregnantně artikulované: třeba hromádka se smrkovým jehličím, promíchaným hřebíčky nebo nenápadné instalace z cukru a soli, realizované na frekventovaném místě, ale pro většinu náhodných pasantů stejně neidentifikovatelné

Tak vznikla první kapitola Kovandova díla, v níž se propojily konceptuální aspekty s tělovou artikulací, s onou dematerializací uměleckého díla (abychom připomenuli klíčovou formulaci obdivované Lucy Lippard), jež byla tehdy tím nejaktuálnějším na celé internacionální scéně!

Zatímco starší protagonisté u nás své dílo postupně ukončili, protože vyčerpali určité problémy (a osobní ohrožení ze strany státní moci se nezmenšovalo, cynismus a brutalita normalizace teprve vrcholily), Jiří Kovanda se stal – byť samozřejmě neoficiálně – protagonistou nového nástupu. Přinejmenším jako jeden z prvních, možná první vůbec, se podílel na postmoderním návratu k „tradičním“, materiálovým médiím, v jeho případě nejprve ke kresbě a malbě, případně objektu. A právě náplň jeho první polooficiální výstavy v jednom pražském knihkupectví je náplní nynější zlínské výstavy. V nich se již objevuje sémantický posun: v těchto nových kresbách nebo někdy kombinovaných technikách na papíře se objevují zase vztahy, ale vztahy nového typu, vztahy mezi různými jazyky umění, jejich citace a parafráze. Není to ovšem onen programový návrat k různým kulturním fenoménům minulosti, dřív pro kovandovskou subtilnost jako nový objev logické propojování různých charakteristik výtvarného usilování předcházejících desetiletí, někdy pouze ve velice jemném kontrapunktu různých jazyků abstrakce, které byly ještě v padesátých letech vnímány jako nezaměnitelné autorské programy – nyní se tématem stává jejich vztah, ať je to jazyk exprese, jazyk gesta, jazyk geometrie. Byly samozřejmě přirozeným předstupněm k sémanticky i esteticky mnohem radikálnějším malířským konfrontacím několika rovin, třeba některého díla reprezentanta zakladatelských avantgard s fenoménem pokleslé kultury, třeba dobově populárních postaviček českého kresleného humoru nebo jedinečných konfrontací nalezených tištěných, často figurálních repetitivních textilních struktur s minimálním malířským nebo objektovým zásahem, či objevným nahrazením obrazové roviny záměrně neumělými asamblážemi v podobě stlučených dřevěných boxů, interpretovaných malbou nebo objekty.

Ale ještě více než postmoderním propojováním disparátních elementů do nového kontextu je Jiří Kovanda jedinečný v tom, jak dokázal tuto aktuální problematiku propojit se zájmem o materiály a objekty, které byly na hranicích estetického - většinou skoro nevnímány! - a on je krásným duchampovským gestem do světa umění stále přenáší! Toto je umělcův přínos, konečně v posledních letech oceněný, protože konečně souzní i s internacionálně aktuální problematikou – tematizací obyčejného, nespektakulárního jako nové estetické a vůbec komunikativní hodnoty!

Jiří Valoch (kurátor výstavy)


Galerie Kabinet T. © 2008 - 2017 |  CZ | DE

Státní fond kultury ČR Ministerstvo kultury ČR Statutární město Zlín Česko-německý fond budoucnosti CREAM Real Estate IS REKLAMA TRINITAS ArtMap