Facebook stránky galerie CS DE

Juliana Mrvová /SK/

Text kurátora


JSOU TO JEN POZNÁMKY
k obrazům: což jsou tělesa, která svojí tělesností vábí, ale zároveň i matou, neboť jsou spojena s představami ráje, nevinnosti a také svobody, která všechno převrací naruby.

Autorka těchto obrazů patří k té části výtvarné generace, která pracuje s fotografickou předlohou, tj. obrazem technickým, to znamená obrazem sice silně znečištěným, ale po jisté rafinérii vhodným k použití. K použití jako námět (což je umělecky dávno ohrožený druh), který, zdá se, už nadobro zmizel, ale on spíše sublimoval a dalo by se říci, že vyplývá, je dán dílem jaksi ad hoc. Daleko důležitější a možná nejdůležitější je místo. Místem je město. A městská příroda figuruje jako protimluv a téma.

Podle předchozích prací, či spíše její určité části by bylo možné se domnívat, že tyto práce vytvořila malířka květin, kterou - máme-li na mysli říši botanickou - vlastně nebyla v tradičním ani jiném významu tohoto pojmenování. Květiny či spíše rostliny, jedním slovem Příroda, ale nikoli její apoteóza, hold vznešenosti nebo veleba její neporušenosti, ale právě naopak záznam její neustálé destrukce, jejího rozpadu a nového vzmachu, dynamika dějů, které vytvářejí neustále její nový obraz a jako všechny její obrazy i tento je spíše hotový, definitivní právě v onom procesu proměn. Dynamika destrukce, dalo by se říci také něco netušeného, co vzniká jako produkt zmaru, nové rozměry a nová identita krásy, neboť to, co se rozkládalo, se zase složilo do nových celků, které ovšem mají v sobě právě onen kód rozkladu, nestability a tedy něčeho žalostného, pokud obraz chápeme jako výraz pocitů a tedy citů kombinovaných s racionálními konstrukty.

Malířství je to zcela neliterární, neboť chybí klasický námět, chybí tradiční žánr a chybí ovšem i příběh, což neznamená, že obrazu chybí něco podstatného, spíše naopak. Ani v této podobě nepřestává být pro diváka čitelný. V tomto kreslení barvou vidíme definitivní tvary skvrn. Čára není hledáním, ale je nalézáním, určitostí, definitivou obrazu, jistotou náhody a náhoda je slovo z malířčina vokabuláře. Protože tato skvrna musí být právě taková, jaká je, a právě na takovém místě a takovou barvou či takovou kombinací barev. Barevnost, na ní jako by leželo to hlavní tajemství obrazu. Také si její delikátnosti, zvláštně poskládaných akordů ihned všimneme. Nenáhodná je fragmentárnost. Co vidíme: Květina, větévka, strom, taky kus zdiva, ale spíše jejich asociace, sublimované představy, tedy vždy jedno společně ještě s něčím – malířský výraz pospolitosti, která se prosazuje na periferii města.

A tělesnost, která nemá času nazbyt, zvláště když je každodenně vystavována procesům rozkladu a destrukce. Něco zbývá a něco nového zůstává. Neurčitost, která už nicméně má obrysy budoucnosti. Jinak a vlastními slovy autorky: Čas akoby sa zastavil, sme niekde medzi něčím, čo už neexistuje, a nové ešte nemá jasný tvar.

Jiří Olič


Galerie Kabinet T. © 2008 - 2017 |  CZ | DE

Státní fond kultury ČR Ministerstvo kultury ČR Statutární město Zlín Česko-německý fond budoucnosti CREAM Real Estate IS REKLAMA TRINITAS ArtMap