Fragmenty a události

Zbyněk Sedlecký (1976) patří mezi úspěšné absolventy Ateliéru malířství I na pražské AVU, ve kterém působí Jiří Sopko a Igor Korpaczewski.  Nemá smysl rozepisovat, kterému z těchto malířů – pedagogů je jeho tvorba bližší, ani kterému spolužákovi jsou jeho obrazy podobnější. Doopravdy výrazných osobností naší malby, které tímto ateliérem prošly, je i na poměry stále ještě nejdůležitější vysoké umělecké školy u nás docela hodně a Sedlecký se mezi nimi rozhodně neztrácí. Své pevné místo ale má už i v rámci české umělecké scény.

Zbyněk Sedlecký se věnuje pouze malbě. V jeho tvorbě nenajdeme snad žádné útěky k jiným médiím. K vyjádření mu stačí právě to nejtradičnější. Ani v rámci malby se nepouští do žádného bezbřehého experimentování. Na druhou stranu se ani přes jeho postupně se, dalo by se říct až opatrně, vyvíjející a většinou velmi dobře rozeznatelný rukopis nezdá, že by propadl manýře nebo že by jej pouze donekonečna tříbil a cizeloval. Nepatří k těm malířům, pro které je jasný rukopis důležitou značkou a leckdy i vrcholem jejich snažení.

Sedlecký je velmi zdatný malíř. Nezáleží na tom, jestli sledujeme malby ve skicáku nebo třímetrová plátna, jeho malby provází lehkost (jako opak utahanosti) nikoliv jako synonymum snadnosti. Rychlou malířskou zkratku a nejen lakýrnickými páskami kontrolovanou expresi doplňuje střídmá tlumená barevnost. Autora na jedné straně neopouští rovnocenný zájem o malbu jako takovou a téma na straně druhé. V jeho tvorbě se čistá abstrakce prakticky nevyskytuje.  

Téma Sedleckého obrazů, v podstatě jeho další poznávací znamení, je alespoň v posledních letech architektura. Možná přesnější by bylo označení městská krajina. Jedná se vždy o existující budovy či celá prostranství velkých měst. Autor se netají tím, že jako podklad mu slouží přímo jím pořízené fotografie. 

Co se týče architektury, je v podstatě jedno odkud konkrétně pochází. U nás, v Evropě a v podstatě po celém urbanizovaném světě, samozřejmě nejenom na bohatší severní polokouli je obrovské množství podobných budov, urbanistických celků, městských krajin a nepochybně i dost míst s podobně odlidštěnou atmosférou. Tématem obrazů ale není globalizace. I když doznívající moderna a její maskulinní univerzalita sjednotila charakter většiny měst. Sedlecký v tomto sjednocování pokračuje ještě dál a úspěšně zbavuje místa většiny jejich lokálních kontextů, spojitostí s tím kterým regionem, zemí, světadílem. Mlžení podporuje také tím, že se nespecializuje ještě konkrétněji na určitý typ budov – nepřevládají velkorysé mrakodrapy ani monotónní paneláky z českých sídlišť. Autor nám úmyslně nedává snadná vodítka k určení místa. Každý občas může narazit na místa, zákoutí, která mu i v běžném západoevropském velkoměstě připomenou atmosféru pražského Paláce kultury, nebo třeba sofijského sídliště. V obrazech Zbyňka Sedleckého jsme všichni tak málo doma jako v betonových džunglích správních či obchodních center brzy po zavření posledního úřadu. Při prohlížení obrazů zažíváme déjà vu procházek po cizích městech, hlavně jejich částí, které leží stranou zájmu turistů.

Monolitické stavby z betonu, jejich přísný geometrický rastr a autorův malířský, spíše expresivní rukopis se v obrazech symbioticky doplňují. Autorova potřeba malířskosti dostává jasné mantinely. Stejně tak samotné obrazy dostávají přítomností architektury svůj pevný rámec. Sedleckého obrazy nejsou jenom o architektuře. Autor pracuje podobně jako archeolog modernity, který odkrývá jenom zaprášené, ještě ne úplně zastřené vrstvy.

Jeho městské krajiny provází nejasná a mnohdy zneklidňující atmosféra. Tak je tomu i v případě v galerii Kabinet T. vystaveném souboru In front of, který vzniká od konce minulého roku. Neurčitý děj se odehrává před trochu povědomou stavbou. Může to být zrovna tak větší banka i galerie. Máme možnost porovnat pětici různých pohledů. Některé z nich jakoby se lišily snad pouze o sekundy.

V popředí nás zajímá postava s batohem.  Záběry jsou nejspíš pořízené ve spěchu a nevíme, jestli víc se zájmem o architekturu nebo právě o nosiče batohu. S rostoucím počtem pohledů na tu samou scénu se nám mění pohled především na onoho anonymní pozorovatele. Z běžného turisty, který prožívá dovolenou až doma u prohlížení si fotek, přes voyera až po profesionálního slídila. Monumentální formáty dodávají scénám trochu tísnivý podtext. Jakoby se jednalo o oko anonymního Velkého bratra.

Také druhá část výstavy složená z volného cyklu obrazů soch ve veřejném prostoru (2011–2012) zůstává ve městě. Opět se zde rozehrává téma archeologie modernity, odkrývání konečného úspěchu a zároveň kapitulace uměleckých avantgard dvacátého století. Tohle není Tatlinova Věž třetí internacionály, ale v krajních případech spíš dekor. Stejně jako geometrické vzory přesvědčivě se odvolávající ke konstruktivismu vyvedené na hrníčcích a dalším stolním porcelánu. Jestliže obrazům z tohoto cyklu chybí určitá obsahová naléhavost pětice In front of, tak o to víc se zde můžeme nechat unést čistě malbou. Právě ve druhotném zpracování uměleckých artefaktů, které zkulturňují volná prostranství u nejednoho betonového monolitu, se autor asi nejvíce blíží k abstraktnímu umění.

Martin Fišr