Čím jsou či mohou být práce Petra Stanického?
Na práce Petra Stanického (* 1975) vytvořené přímo pro prostor galerie lze nahlížet v mnoha rovinách uvažování a vnímání. Nelze tedy předpokládat, že bychom se mohli snadno dohodnout na jejich pojmenování. Pro někoho mohou být instalací, pro jiného eventem, a pro někoho dalšího Gesamstkunstwerkem svého druhu, jak je to patrné zvláště v přední místnosti. Snad první, co nás napadne při pohledu na jeho práce, je otázka, zda prostor určuje jejich charakter či naopak jejich přítomnost zásadně pozměňuje charakter místa. Pokud se dohodneme na tom, že platí obojí, mohlo by se zdát, že hlavní otázka je vyřešená. Jenže tak jednoduché to není.
Procházíme-li totiž prostorem galerie sami, což je pro patřičné vnímání Petrových prací téměř nezbytná podmínka, tak nám zřejmě neunikne, že to, čím jsme obklopeni, přesahuje prostor uzavřený stěnami galerie a skrze okna se prolamuje ven, do volného prostoru. To ovšem platí i obráceně, neboť okolní budovy s dominantou protější tzv. Jedenadvacítky se jakoby ocitají v prostoru galerie. A tak stojíme a jsme udiveni nad tím, jak úspornými prostředky se sochaři podařilo s naprostou samozřejmostí a lehkostí prolnout vnitřní prostor s prostorem vnějším. Tato lehkost a zdánlivá samozřejmost je důkazem Petrova neobyčejného citu pro prostor. Jeho schopnost oslovit nás samotným prostorem je z rodu Archipenkova, který považoval na soše za nejdůležitější právě to, jak ozvláštňuje (modeluje) okolní „prázdno“. Petr dosahuje podobného účinku důmyslným vyvažováním hmotného a nehmotného. A tak lze o jeho dílech snad uvažovat jako o zvláštních objektech, jejichž podstata nespočívá ani tolik v jejich estetické podobě, jako spíše v nadání autora zachytit statickými prostředky pohyb, a tak vytvořit z nehybného objektu prostorovou událost plynoucí a měnící se v čase.
Dojmu pohybu dosahuje v našem případě dvojím způsobem. V dřevěných reliéfech se nezapře jeho obeznámenost s taji renesančního sochařství, jež oživuje neokázalým a svrchovaným způsobem v námětech snoubících new yorskou zkušenost se zlínskou architekturou. Sám k tomu poznamenává: „Větší část svých reliéfních celků jsem již dříve prezentoval pod názvem Cyklus Metropolis. Místo figurálního znaku se lidská figura skryla v symbolice architektonicky pojatých struktur. Hledám souvztažnosti v přírodě i architektuře jakožto konstrukci, s níž jsme bytostně spjati. Systém, konstrukce a řád jsou směřováním mé práce. Lidská přítomnost je tu jen nepatrným stínem, který prochází scénou. Uvědomuji si pocit lidské přítomnosti i v místech dlouho opuštěných lidmi. Nabývám přesvědčení, že konfigurace, měřítko
a proporce dokáží navodit lidskou přítomnost. Přítomnost z několika míst i časů.“ A dále k tomu ještě poznamenává: „Objekty architektur jsou jakési autonomní skutečnosti se svými svébytnými proporcemi a iluzemi.“
V ostatních objektech pak pohyb a tok času zpřítomňuje tabulové sklo, jež různě pojednané je vlastně prodlouženou stopou světelných paprsků dopadajících do galerie okny. Přítomnost skla je vodítkem k divákovu uvědomění si zpřítomnění prostoru vně budovy v prostoru galerie. Samotná hmota objektů tedy v důsledku patrně není tím, čím bychom se měli či museli během pobytu v Kabinetu hlavně zabývat, přestože jejich řemeslné zpracování je důmyslné. To, co se zde děje hlavně, je totiž neuchopitelné. „Fascinuje mě světelnost, její vytrácení, charakter i emoce,“ říká sochař. Objekty Petra Stanického jsou tedy navzdory svojí hmatatelnosti a hmotnosti svým způsobem nehmotné… Tabulové sklo několikanásobně vrstvené v ústředním objektu a dále vrstvené v okolních fasádách je tak prostým a zároveň nenápadně velkolepým poukázáním na jedinečnost zdejšího genia loci. K čemuž autor podotýká: „Chci naplňovat konkrétní věci paralelami lidských pocitů. Svým způsobem se stále srovnávám se svým Metropolisem.“ A na závěr ještě dodává: „Není-li ve věci kouzlo a tajemství, je to zboží…“
Ladislav Daněk, Olomouc, 11. 5.–15. 5. 2012