Je již zvykem, že počátkem roku nabídne galeristka Lenka Tutschová prostory galerie Kabinet T. sochařské prezentaci. Tuto možnost letos dostal Pavel Hošek (1976), zlínský rodák a absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, ateliéru Jindřicha Zeithammla (1995–2001). Pavel Hošek se už jako student výrazně profiloval (ateliérové ceny za ročníkové realizace, prestižní stáž v Staatliche Akademie der Bildenden Künste v Karlsruhe). Jeho nosným a trvalým tématem se stalo “střetnutí“ hmoty a prostoru. Toto setkání se projevuje v několika rovinách. Jednak jako bytostné působení vlastní sochy, objektu, jednak instalace jako takové. Většina jeho věcí, které vznikly v poslední době, jsou velmi puristické, křehké a silné zároveň, velmi precizní, promyšlené do posledního detailu. Právě detail, drobná upozadění či zvýraznění, materiálová či barevná kombinace vertikální objekty “oživuje“. Tato statická, klidná životnost se prozrazuje při sledování tvaru, vnímání toku energie, pozoruhodným řetězením linií od pomyslného počátku po konec. Člověk si uvědomí, že vše je proporčně, výtvarně i emočně správně, nic nechybí, nic nepřebývá. Dalo by se říci, že jednodušeji či minimalisticky už to nejde. Je důležité si uvědomit, že právě zkoumaní pomyslné hranice čitelnosti díla, naznačení a vymezení vůči jinému subjektu (např. ploše zdi) definuje Hoškův zájem o “prostorovou kresbu“. Napadá mě otázka, jak těžká je vlastně linie v ploše…
Pavel Hošek do svých děl vstupuje a zasahuje do nich. Tu záměrným nedokončením, nedotažením, chybějící materií. Jeho zásahy však nepůsobí nevhodně, celou věc jen více dramatizují v dobrém slova smyslu, podporují napětí. Další rovinou jsou objekty, které jsou bytostně spjaty s vlastním umístěním v prostoru. Ačkoliv jsou to vlastně všechny, u některých je tato “schopnost“ akcentována. Z daného prostotu se rozrůstají nebo naopak ustupují. Je to jakési geometrické cvičení, hledání dokonalého vyjádření – nalezení vhodného poměru mezi objektem (materiálem) a prostorem – od základního spojení dvou přímek v bodu po celkovou konstrukci a působení sochy. Právě střetnutí jednoduchých elementů (linie, linie vůči ploše, dělení plochy a prostoru) je pro Pavla Hoška počáteční iniciací, kterou ve svých sochách rozvíjí, uvolňuje proud subjektivní inspirace. Tato volná inspirace je “přetavena“ až do určité architektury prostoru, kde je jádro věci záměrně odhaleno nebo naopak skryto. Materiály a tvary „těžké“ staví odvážně vedle subtilních, vzdušných.
Pavel Hošek představil ve Zlíně velmi čistou, citlivou výstavu určenou pro vnímavého a přemýšlivého návštěvníka. Jeho objekty nejsou prvoplánové naopak jsou promyšlené a náročné na vnímání, divák se musí snažit navázat jistý druh tiché, intimní komunikace. Pokud se toto střetnutí podaří, před jeho očima se otevřou další možné roviny vidění. Jak sám Hošek říká: „Snažím se vytvářet pocit koncentrace a uvolnění, nadnesení, splynutí prostoru vnitřního a vnějšího. Vše je otevřené…“. Přál jsem si, aby se diváci snažili vnímat Hoškovi sochy natolik intenzivně, aby je působení umění přimělo k opakované návštěvě galerie. Pokud se to podařilo sochy a umění Pavla Hoška fungují dobře.
Kurátor výstavy: Martin Beníček