Galerie Kabinet T. představuje velkoformátovou, časosběrnou, umělecko-dokumentární tvorbu umělkyně Karen Koltermann. V místě, kde Karen v současnosti pracuje, vyhledává obrazy, které dokumentují destruktivní činnost lidí, jejichž původně oprávněné socioekonomické záměry jsou podkopávány politickými zájmy. Její výstavy se skládají z videí, dokumentů, fotografií a velkoformátových fotokopií, malovaných a kolážovaných koláží a nakonec i samotných obrazů. 
 

Karen Koltermann

Změněná minulost 

Karen Koltermann vyrůstala v Bremerhavenu. Otec námořník, lodivod byl často ve službě na námořních plavbách. Dětství bylo divoké, sever Německa bouřlivý, přístav rušný. Jak Karen dospívala, přibyly i tísnivé pochybnosti o oprávněnosti požadavků, které na každého z nás klade společnost. Tento otisk dostala Karen Koltermann do vínku spolu s genetickou výbavou námořníků. 

V 80. a 90. letech studovala nejprve archeologii a následněfilmovou vizuální komunikaci (Universität Hamburg, HFBK Hamburg). První pracovní pobyt v Chile v roce 2005 byl doprovázen výstavou její rozsáhlé časosběrné práce Al Sahra, která byla impulzem k dalším rešerším mapujícím „život“ lodí a jejich dobrovolných i nedobrovolných obyvatel (Al Zahraa byla irácká loď, nedobrovolně zakotvená na 21 let v Brémách kvůli embargu OSN). 

Vstup do galerijního prostoru Kabinetu T. je tvrdým dopadem do stavebního zátarasu a netlumí jej ani následující pohled do vod oceánu. První část výstavního souboru je novým zpracováním Kareniny instalace „Přechod“ z roku 2009 věnované tématu zklamání z imigrace. Je to pohled zpět do Karenina hlubokého niterně prožívaného vodního příběhu. Zároveň však zobrazuje politické události se silným historickým i současným sociálním podtextem. Zátaras musíme obejít a začínáme číst vyprávěnímalovaná na malých formátech, intimnější a důkladnější, než si po prvním průzkumu domýšlíme. 

Zručná malba na igelitu, lidé opuštění na pobřeží zažívají chudobu, vykořenění. Větší fasetovaná malba lodi plné pasažérů. Je ohroženavzdouvající se vlnou nebo létajícími rybkami-bojovými drony. A další drobnokresba navigovaného plavidla, ta má svůj doutnajícíotisk opodál. Lidé tísnící se na kontejnerové lodi. Můžeme vsadit na jejich osud, ale někdo už vyplnil tiket. A další lodě plnéschoulených uprchlíků, lidé jako špendlíkové hlavičky schovaní za stínem, načrtnutí nedbale, namalovaní abstraktně. Možná se nás tyto ztráty netýkají. Ti, kteří jsou nám na obrazech podobní, visí na protější stěně. Nejsou přilepení k zátarasu, visí na zdi. Ale jejich smutky se zdají být stejně trýznivé. Samota, bití, uvěznění v cizím těle. 

Druhá část výstavního souboru je rozvolněná. Ocitáme se obklopeni skalami Gibraltaru. Zleva vševědoucí pohledy Nany a Flinta, zprava levantní mrak zachycený na skalách. Znepokojující směsice zvukůzní prostorem jako kakofonie s nepravidelným rytmem. Je to zvukový deník, nejasný šum lidských stop a činností praktického i zcela nahodilého bytí, pohvizdování, syčení, brždění, zpěv. Expresivní neandrtálské postavy Nany a Flinta jsou výsledkem forenzního bádání na základě nalezených kostí lebky. Paleo-archeologové, autoři muzeálních soch, přesně odhadli, jak diváka dojmou poutem bezpečí, vycházejícího z mateřství. Jejich pohled na oceán nabádá k další naraci. Na řetězech zavěšené velkoplošnébillboardy se skalními útvary spolu s levantním mrakem nás ubezpečují, že prožitek z obyčejného levitování byl výstavním záměrem a my jsme ho bezezbytku přijali. Řada menších fotografiídokresluje scenérii Gibraltaru: moře, lodě, skalní průrvy, ptáci a také pozůstatky lidské činnosti a nepatrné zásahy do fotografií, určené k bližšímu zkoumání a ozvláštnění místa. 

Třetí část výstavy je osobní. Jsme odhodlaní sami bádat a podlehnout zážitkům mystérií nebo se vydat na cestu a na průzkum. Oproti statické gibraltarské výstavě zde očekáváme pohyb, zakoušíme výzvu, ale reakcí na ni v daném prostoru může být jen shromažďování poznatků. Ruiny továrny na cihly lze jen těžko zmapovat, jeskynní přístřeší a cenné archeologické místo zaznamenat a kartograficky popsat, loď z ilegálního hřbitova sledovat a trajektorii jejího konce odhadovat. 

Prostředky, které Karen používá k vizualizacím svých výpovědí, jsou skromné. Nechce nás ohromit ani výstavními kulisami, ba právě naopak informuje o tom, že putovat, zaznamenávat a předávat je velmi prosté, můžeme nabýt dojmu, že až nenáročné. Avšak mentálně koncentrovaně zažíváme na privátní úrovni to, co evropská společnost v celém kontextu doby. Karen nám upřímněsděluje: Pracujme, hledejme, spojujme, chraňme se.    

Kurátorka: Lenka Tutschová